Kapitola 1.

30. srpna 2013 v 3:19 | Vypravěč

Stalo se to jednu z těch temných, nevraživých a chladných nocí, během kterých se vše, co vás za jejich trvání potká, zdá být horší, než to ve skutečnosti je. Ale v tomto případě byla i realita sama o sobě dost skličující a k tomu, aby člověk propadl záchvatu paniky, nebo děsu, nebylo potřeba nadměrné fantazie.

Klíčník, jeho žena a tři děti seděli ve voze. Ten letěl po stíny potištěné pololesní cestě tažený spřežením dvou poslušně klusajících vraníků, které vozka neustále popoháněl a pobízel, aby Klíčníka a jeho rodinu co nejdříve dovezli domů. Ani jeden z osazenstva kočáru netušil, co je ve čtvrt na čtyři ráno této tmavé noci, tedy za několik minut, čeká.


Robin tou dobou pokojně spal a zdálo se mu, že objevil nějaký dosud neznámý, ale tuze starodávný jazyk, který se mu podařilo rozluštit. Jako prvnímu na světě. Navíc v tak mladém věku! Málokterý lingvista udělal objev hodný velké pozornosti ještě před dvacítkou. Takové sny měl Robin často a patřily rozhodně mezi ty příjemné. Ve čtvrt na čtyři se Robin sice probudil, ale bylo to jen na chviličku. V jakémsi úleku, který ho probral z toho parádního snu o vlastní slávě, se posadil na posteli a rozhlédl se okolo. Za okny srubu, ve kterém bydlel, se rozléhala tma tmoucí. Ani ptáci ještě nestihli pootvírat své zobáky a hulákat, že je ráno. Robin si tedy zase lehl, otočil se na druhý bok a během několika vteřin v klidu a pohodě usnul. Dokonce se mu podařilo do toho líbezného snu vrátit, a pokračovat v něm.

Postupně se mu zdálo, že dosáhl nejen úspěchu jako lingvista a luštitel, ale že byl dokonce pozván na audienci k samotné Princezně Rádkyni. Ta si běžné smrtelníky nechávala do Paláce Nauky zvát jen velmi zřídkakdy. Ale pro Robina prý udělala výjimku. Dokonce řekla, že cítila, že musí potkat toho fantastického mladíka a dozvědět se o něm víc. Robin se ze spánku samolibě usmíval, když ve snu došlo na to, že mu byla v Paláci nabídnuta přední pozice oficiálního lidského pobočníka pro rod Rádců. To, že to je pouhopouhý sen Robin ale věděl i ve spánku. Princezna Rádkyně ho totiž na závěr své Robina oslavující řeči políbila a to bylo daleko nepravděpodobnější, než jakákoliv akademická nebo profesní cena, kterou si Robin dokázal vysnít. Ale sny jsou tu od toho, aby se snily, takže Robin si jen ze spánku něco spokojeně zabroukal a užíval si dál světa těch parádních myšlenek a obrazů, které mu jeho mozek skoro v půl čtvrté ráno šikovně podbízel.

V tom samém momentu Homér ležel na svém palácovém polštářku a lízal si kožich. Srst měl tak černou a lesklou, že kdyby byl venku, odrážel by se v ní Měsíc sám. Ale Homér z paláce vycházel jen občas. Pohodlný život privilegované kočky vznešeného rodu neobsahoval nutně procházky po venku. Obvyklý pohyb, který Homér za jeden den vykonal, byl zhuštěný do několika krátkých procházek kolem stolu, na kterém se servírovala snídaně, a později večeře, směrem k misce, kde se každé ráno přesně v sedm nula nula objevila nová čerstvá ryba a v osm večer kousek kuřátka. Během dne Homér ještě zašel na toaletu a k misce s vodou a pokud měl jó zvědavou náladu, stavil se i u jednoho z oken do zahrady, kde chvíli koukal na to, jak se ostatní lidé nebo zvířata neustále lopotí a dřou, aby dosahovali aspoň uspokojivého živobytí. A takhle to šlo den za dnem. A životospráva tohoto lenivého kocoura se sice již dávno podepsala na Homérově postavě, ale vzhledem k tomu, že ho skutečně nic nenutilo, aby to změnil, to byla jen nepodstatná maličkost.

Ve čtvrt na čtyři ráno Homér narozdíl od ostatních koček obvykle spal jako zabitej, a proto ho ostrý svist kolem ucha, který ho náhle probudil, vůbec nepotěšil. Ještě předtím, než si začal roztrpčen z náhlého vyrušení olizovat kožich, ucítil Homér slabé brnění v přední levé place. Kdyby se to stalo před několika lety, kdy ještě nebyl takový mouchysněztesimě, asi by hned poznal o co jde. Zpětně vždy pozvažoval za svou velkou chybu a zásadní selhání, že příznakům, které zcela jasně ukazovaly na to, že nebezpečné, odporně útočné, zkažené a mocichtivé Kreatury zaútočily na Klíčníka a brzy se chystají zaútočit i na Princeznu Rádkyni, nevěnoval pozornost. Pozornost, kterou si zasloužily. Pozornost, kterou dávat byla jeho jediná povinnost.

Možná by pak nikdy nedošlo na otevřený souboj Kreatur s lidmi, a Homér by se spolu s Klíčníkem nemusel, coby jeho určený rádce, vydávat na tu nejnebezpečnější a nejnepříjemnější výpravu jejich života. Co by za to Homér později dal, kdyby mohl zabránit tomu, aby po několika týdnech od této noci slyšel i na velkou dálku to, co slyší jen některé obzvláště talentované a k tomu předurčené kočky. Zvuk šípu prorážející kůži Princezny Rádkyně. Zvuk, který mu v uších zněl ještě hodně dlouho a který mu tak tu hrůznou Noc Otráveného Šípu neustále a velmi bolestně připomínal.


 


Komentáře

1 karlaprazakova karlaprazakova | 27. září 2013 v 8:53 | Reagovat

Zajímavé a poutavé čtení. Odpoledne snad zvládnu další kapitolu.

2 Vypravěč Vypravěč | 27. září 2013 v 20:10 | Reagovat

děkuji, budu se těšit na zpětnou vazbu.

3 Charlie Charlie | Web | 28. září 2013 v 19:41 | Reagovat

Sice fantasy a jim podobné věci moc nemusím, ale pokusím se objektivně ohodnotit.
Není to špatné. Když přišla řeč na Homéra, tápala jsem. Kdo to je? Pes nebo kocour? Jaký? Jak vypadá?
A druhá věc. Opakování slov. V odstavci o Homérovi a v předchozím odstavci mi slovo "zřídkakdy" bije do očí. To druhé bych nahradila třeba "jen velmi málo" nebo "sporadicky".
Jdu přečíst druhou kapitolu. Doufám, že bude i nějaká přímá řeč.

4 Vypravěč Vypravěč | 29. září 2013 v 5:40 | Reagovat

[3]: díky. Přebytečné zřídkakdy nahrazeno jiným slovem. Jak kdo vypadá a kdo je kdo  se dozvíš postupně, to je úmysl. O přehození kapitol tak aby v první byla přímá řeč jsem taky přemýšlel.

5 Charlie Charlie | Web | 29. září 2013 v 23:55 | Reagovat

[4]: Aha, tak v tom případě je to v pořádku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama