Kapitola 8.

27. září 2013 v 19:47 | Vypravěč

Když Robin dodělal jídlo pro všechny tři členy výpravy, což Mazlík přivítal s pokorným nadšením, jak mu bylo vlastní, zatímco Homér s povytaženým obočím a trochou pohrdání (také jak mu bylo vlastní), vrhnul se Robin na přípravu věcí, které si chtěl vzít s sebou. Jenže vzhledem k tomu, že nevěděl, kam se chystá a co ho tam čeká, nebyl si jist, na co se vlastně připravuje. Obrátil se tedy na Homéra s dotazem, kam vyráží.
 

Kapitola 7.

25. září 2013 v 3:13 | Vypravěč

Mezitím Princezna Rádkyně v Paláci Nauky stonala. Věděla, že bude postupně slábnout, bolest bude nabírat na intenzitě, a nakonec, pokud jí Klíčník nepomůže, za několik týdnů zemře. A v takovém případě se nebude moci vrátit na svou planetu, k Vládci, a tam pokračovat ve své existenci, a její duše bude navěky uvězněná ve stavu nevědomí. Princezně byl sice nablízku Palácový lékař, i její rodina, všichni ale věděli, že jí pomoci nemohou a že musí pouze čekat a doufat, že se Robinovi podaří získat Klíč k Princeznině záchraně.

Kapitola 6.

24. září 2013 v 20:12 | Vypravěč

Robin, s Mazlíkem v patách, slezl z postele. Byl rozhodnutý, že přistoupí alespoň na chvíli na to, že k němu domu skutečně právě přišla tak trochu obézní, ale hlavně mluvící kočka, která po něm chce, aby se dohromady vypravili na cestu za Klíčem, který má zachránit Princeznu Rádkyni. Ale i tak měl Robin pár podmínek. Skrčil se k Homérovi, aby si mluvili z očí do očí.
 


Kapitola 5.

24. září 2013 v 0:53 | Vypravěč

Robin neměl žádná pečená kuřátka. Vlastně ani nepečená. Nemohl tedy Homérovi posloužit. Znovu si lehl na postel a zíral do stropu a snažil se nepanikařit. Pak zavřel oči. Přemýšlel jak by takovou situaci zvládl jeho oblíbenec, Don Quijote z knihy Don Quijote de la Mancha. Robin tu knížku miloval a měl tendence se k jejímu hrdinovi často obracet s vnitřními a překvapivě nikdy nezodpovězenými dotazy.

Kapitola 4.

24. září 2013 v 0:21 | Vypravěč

Předtím, než budu dál vyprávět o tom, co potkalo Robina a Homéra na strastiplné pouti za Klíčem, který měl zachránit Princeznu Rádkyni, musím se vrátit ke dni, kdy Archibald nalezl na břehu moře krabici s malým řvoucím Robinem.

Kapitola 3

31. srpna 2013 v 14:54 | Vypravěč

Robin zíral na tu šklebící se kočko-kouli. Mazlík se mezitím přikrčil u okraje postele a zvědavě natáhnul čumák směrem k nově příchozímu tvoru. V tu chvíli se kočka odtáhla, podívala se Robinovi přímo do očí a řekla:
- "Drž si tu svou podvraťáckou bestii zkrátka! Ať se ke mě ten pes ani nepřibližuje."-
Robin na posteli šokovaně nadskočil a víceméně úlekem ze sebe vyrazil:
-"Cože?"-

Kapitola 2.

30. srpna 2013 v 20:29 | Vypravěč

Robin strávil ten večer svým obvyklým způsobem "a-la Robin". Posledních několik měsíců se jeho večery jeden od druhého nijak navzájem nelišily. Od smrti Archibalda Archera, Robinova dědečka, bylo totiž nutné, aby někdo převzal rodinnou živnost a tak se tomu Robin pečlivě věnoval. Věděl, že dědečkovo přání bylo, aby to byl právě on, a i proto Archibald Robina naučil nejen jak správně Přepisovat, ale také celou historii tohoto vzácného oboru a vštípil mu smysl pro detail. Aby Robin při přepisování z abecedy, kterou používali lidé, do abecedy, kterou používali Rádci nedocházelo ke zbytečným omylům nebo nedorozuměním. Vedle smyslu pro detail byla ještě potřeba kreativita a důvtip, ale to obojí bylo Robinovi vlastní. Co si Robin pamatoval, Archibal se věnoval právě přepisování a udržování kvality svého řemesla. Byl jedním z mála zbylých Přepisovatelů v Zemi a bylo pro něj hodně důležité, aby udržel rodinou tradici oboru, kterému se zvládlo naučit jen několik málo lidí každých zhruba sto let a který byl ztrátou Archibalda značně oslaben.

Kapitola 1.

30. srpna 2013 v 3:19 | Vypravěč

Stalo se to jednu z těch temných, nevraživých a chladných nocí, během kterých se vše, co vás za jejich trvání potká, zdá být horší, než to ve skutečnosti je. Ale v tomto případě byla i realita sama o sobě dost skličující a k tomu, aby člověk propadl záchvatu paniky, nebo děsu, nebylo potřeba nadměrné fantazie.

Klíčník, jeho žena a tři děti seděli ve voze. Ten letěl po stíny potištěné pololesní cestě tažený spřežením dvou poslušně klusajících vraníků, které vozka neustále popoháněl a pobízel, aby Klíčníka a jeho rodinu co nejdříve dovezli domů. Ani jeden z osazenstva kočáru netušil, co je ve čtvrt na čtyři ráno této tmavé noci, tedy za několik minut, čeká.

Kam dál